Příběh Martiny (38) a jejího syna Jirky (16): „Lupénka nám už v životě pěkně zavařila, naštěstí se začalo blýskat na lepší časy.“

Martina Stránská trpí lupénkou od patnácti let, proto u svých dětí od jejich narození s napětím sledovala, zda se nepříjemné onemocnění projeví i u nich. V osmi letech se bohužel u mladšího Jirky během měsíce objevila rudá ložiska po celém těle.

Dnes Martina přiznává: „Začátky pro nás byly šílené. I když jsem ihned poznala, o co jde, zvládnout to po psychické stránce a udržet Jirku v pohodě bylo dost náročné.“ Jirka se styděl chodit jakkoliv odhalený, i na jaře a v létě na sobě nechtěl nechat centimetr nahé kůže. Nemohl sportovat, aby pot zánětlivou kůži ještě nezhoršil. Přestal chodit na plavání, které tak miloval, nechtěl se stýkat ani se svými kamarády.

Martina hned roztočila doktorské kolečko. Nejdříve obvodní pediatr, pak specializovaná ambulance Dětské dermatologie na Poliklinice Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. „Po vyšetření Jirku okamžitě na měsíc hospitalizovali, k nějakému zásadnímu zlepšení však nedošlo,“ vzpomíná Martina.

Po pěti letech celkem marné léčby byla Jirkovi nabídnutá biologická léčba. „Jirkovi se jako zázrakem pleť úplně vyčistila, nezůstala mu po lupénce ani stopa,“ líčí s nadšením Martina. Jirka léčbu snáší bez problémů, pokud by se však vysadila, zánět by se pravděpodobně znovu objevil. Na léčbu však Martina nedá dopustit: „Jirka teď může úplně všechno, nemá v ničem žádná omezení. Je z něj zase úplně normální kluk.“